Když se daří tak se daří, aneb namazanou stranou stále dolů. Až do konce.

Při návratu z Indie jsme nechtěli nic riskovat, a proto jsme se odmítli spolehnout, že nás na z hotelu na letiště dopraví organizátoři a v předstihu jsme si k tomuto účelu rezervovali 3 hotelové Toytoty. Každý z nás si dal stranou hromádku necelých osmiset rupek, ve čtyři ráno jsme se naskládali do bílých japonských vozů a vyrazili směr letiště.

 

Po příjezdu jsme po pečlivé kontrole pasů a rezervací byli vpuštěni do odletové haly bangalorského mezinárodního terminálu a s velkou úlevou se chystali k opuštění země. To ale nebylo tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. U odbavení nám indická stevardka ve stejnokroji British Airways odmítla dát lajbly na vozíky s vysvětlením, že business třída letu do Londýna je prázdná a vozíky půjdou do kabiny.

 

Překvapeně jsme se po sobě podívali a nesměle vyrazili k dalším předletovým procedurám. Zasekli jsme se hned před tou další. Při přesunu do prvního patra se nám s Pepou Štiakem nechtělo čekat na výtah a s jásáním jsme se rozjeli k eskalátorům, které jsme přes týden neviděli. Po chvíli prokluzování pásu na obou stranách se eskalátor zastavil a musel nás zachránit trojlístek mechaniků, načež jsme museli vzít zavděk výtahem.

 

Výprava se po kontrola pasů a letenek pohlavně rozdělila do dvou front k bezpečnostní kontrole, aby se zas sešla u jediného rentgenu ke kterému se přistupovalo holky-kluci systémem zipu. Na každé zavazadlo jsme dostali visačku BA a na visačku razítko, stejně jako na boarding card. Pečlivý kontrolor vše zkontroloval a vpustil nás do odletové zóny.

 

Po několika minutách začali jiní úředníci v sakách a kravatách pořádat na vozíčkáře hon, neboť se ukázalo, že někteří nemají visačku a razítko na vozíku. Museli jsme se po jednom vrátit a nechat si orazítkovat káru.

 

Někteří alkoholumilovní jedinci, včetně mě, využili chvilky před nákupem do letadla k nákupu dvanáctileté whisky Johnny Walker Black Label v Duty Free Shopu za pětatřicet dolarů, k čemuž se nechali vyprovokovat článkem a reklamou v časopise na palubě letadel směrem do Indie a čehož měli v Londýně ještě trpce želet.

 

Další zátah na vozíčkáře vypukl v gejtu těsně před nástupem do letadla, kdy se sepisovalo kdo kde sedí. Někteří dostávali na vozík čárový kód, jiní museli nahlásit „seat number“. Na dotaz bylo odpovězeno, že na palubu mohou pouze tři skládací vozíky, zbytek do kufru. Ale určitě všechny budou v Londýně. Pepa Štiak, Eva Kacanu a já jsme měli být ti tři vyvolení. Čísla našich sedadel si koedukovaná dvojice zaměstnanců letiště napsala na papírek.

 

Tlupa lidí se pomalu vydala směrem k nástupu, aby byla opět přibržděna namátkovou kontrolou veškerých palubních zavazadel, které se museli podrobit všichni. „Máte v batohu něco ostrého?“, ptala se mě buchta v modré uniformě.

- „Jak bych asi mohl mít, když jsem byl na rentgenu? Hele, tady mám razítko!“

- „Random control, sir!“

 

V chobotu před letadlem probíhala poslední výstupní kontrola před opuštěním Indie.

- „Kolik bude ještě kontrol?“

- „Tohle je poslední, pane.“

- „Vy nás tu nějak zdržujete a my se přitom tak těšíme až tuhle divnou zemi opustíme.“

 

Při nakládání nechodících do letadla měl velící důstojník propiskou napsaná na dlani čísla 39K, 39J a 40K. Čísla sedadel třech pasažérů, jejichž vozíky měly přijít na palubu. V Indickém počítačovém městě funguje internet úplně poslední generace. Bezdrátový přenos inkoustu z papírku na dlaň. Prostě bluepalm.

 

Před přistáním na Heathrow ještě pilot na kraji Londýna vykroužil dvě efektní kola, snesl se do výšky několika kilometrů a za odměnu prohnal vyhlídkový Boeing postupně nad Towerem, londýnským ruským kolem, Big Benem a Buckinghamským palácem, aby pak neomylně zaroloval doprostřed letištní plochy dost daleko od všech chobotů. Vždyť na palubě bylo jen asi třicet vozíčkářů, tak proč to zjednodušovat.

 

Vozíčkáři se cpali třemi východy, vozíky směřovaly nahoru a dolů, a auta na letišti jezdila vlevo. Z toho jsme jasně poznali, že ještě nejsme v Čechách. Naštěstí se nám povedlo nasednout na své vozíky a pospíchat na přestup. Hubený klidný Angličan už na nás v terminálu čekal, jeho kolega se radostně zubil, když viděl, že máme své vozíky a my radostí výskali. "No train today?", dovolili jsme si žertovat.

 

Postup nám zabrzdila britská úřednice indického typu u bezpečnostní kontroly při přestupu v rámci terminálu 5: „Ty lahve nemohou na palubu!“

- „Vždyť jsme je koupili v oficiálním Duty Free Shopu, jsou řádně zabalené, zajištěné a zapečetěné. Dvakrát jsme se ptali, jestli s nimi nebudou při přestupu problémy.“

- „Nekoupili jste je na britském letišti, ale v jiné zemi. Naše pravidla neumožňují, abyste s nimi mohli nastoupit do letadla.“

- "Chcete říct, že jsme každý zbytečně vyhodil pětatřicet dolarů!?“

- „To netvrdím, jestli chcete, můžete to dát do batohu a odbavit jako další zavazadlo. A nemusíte tolik křičet!“

Odbavení by vyšlo na dvaačtyřicet liber, našeho dvanáctiletého Jeníka Chodce teď asi popíjejí londýnští bezpečnostní oficíři.

 

Jakmile se kola Boeingu společnosti British Airways po dvouhodinovém skoku, během kterého jsme se občerstvili pytlíkem oříšků, dotkla asfaltu ruzyňského letiště, byli jsme v euforii. Ta vyprchala docela záhy, při čekání na zavazadla, z nichž půlka nestihla v Londýně přestoupit.

 

Někomu chyběla taška, někomu koza, nedorazil ani futrál s tyčemi. Ale už večer volali z letiště, že bágly přiletěly dalším spojem ve 22:00. Během dneška budou zbylá zavazadla rozvážet po krajích Českých a Moravských.

 

Na závěr zbývá dodat, že se atletická expedice do Orientu vrátila pod laskavým velením nejmenované vedoucí v plném počtu, kulturně ošokovaná a se závazkem zpečetěným podáním ruky – už nikdy do Indie, už nikdy s British Ariwasys a už nikdy přes Londýn Heathrow. Příště už jen svými auty.

 

Jen nevím, jak s tím Zélandem…

datum: 03 Dec 2009 autor: Martin Němec
Content Management Powered by CuteNews