Athletic Heat in Stoke Mandeville

Ludwig Guttmann

Během víkendu 9. až 10. června uspořádala Britská vozíčkářská atletická asociace (British Wheelchair Athletics Assiociation) v anglickém Stoke Mandeville mezinárodní vozíčkářské atletické závody (International Wheelchair Athletics Competition). Závody měly navázat na tradici Stokemandevillských her, a v letošním roce kdy atletika nemá evropský šampionát, být jedním z vrcholů atletiky handicapovaných.

Jenže kromě domácích atletů se jich zúčastnila jen početná výprava z Irska, Pieter Gruijters z Nizozemí a jedenáct vozíčkářů z České republiky. Bez ohledu na to, a přestože po oba soutěžní dny vládlo neanglicky horké počasí, měly závody dobrou atmosféru, ke které přispěli jak striktní rozhodčí, tak hodnotné výkony včetně světového rekordu Pietera Gruiterse a několika národních rekordů českých vrhačů

Where paralympism was born

Stoke Mandeville je součástí města Aylesbury. Krom nemocnice je v něm i sportovní centrum pro handicapované jež během druhé světové války vybudoval německý uprchlík, neurochirurg Ludwig Guttmann.

Guttmannn byl v únoru 1944 požádán britskou vládou, aby ve Stoke Mandeville založil Národní centrum pro léčbu poranění míchy a začlenil sport do rehabilitace pacientů. Sport se stal součástí léčby. Guttmann jej používal jako přirozené nápravné cvičení, k obnově aktivity mysli a získání sebedůvěry.

Sport postižených se stal víc než jen formou terapie, postupně se vyvinul do současné podoby. Guttmann tak byl jakýmsi „otcem paralympismu“ a je přirovnáván k zakladateli moderního olympismu, baronu de Coubertin.

Stoke Mandeville se stalo centrem sportu handicapovaných nejen ve Velké Británii ale i celosvětově. V roce 1984 se v něm uskutečnily VII. paralympijské hry (ve spolupořadatelství s New Yorkem), kterých se zúčastnilo 2.300 sportovců z pětačtyřiceti zemí.

Stoke Mandeville bylo sídlem mezinárodní federace ISMWSF (International Stoke Mandeville Wheelchair Sports Federation), ze které se před několika lety vyklubala IWAS (International Wheelchair & Amputee Sports Federation).

Never fly with Thomsonfly

Čeští atleti vozíčkáři vyrazili do Anglie už ve středu 6. června večer. Přestože letecká společnost Thomsonfly potvrdila přepravu 11 vozíčkářů, nastaly při odbavení na pražské Ruzyni obvyklé potíže. Služba na letišti nebyla ze strany Thomsonfly informována o potřebě naložení takového množství nechodících pasažérů do letadla. Chlápek za přepážkou si navíc nebyl jistý, jestli vozíčkářská jedenáctka na palubě neodporuje bezpečnostním předpisům. Nakonec se vše podařilo vyřešit a odbavení výpravy včetně vysokohmotnostního sportovního náčiní proběhlo bez problémů.

Boeing 737-800, který nás do Anglie dopravoval, byl údajně pouhé 4 týdny v provozu a ještě voněl novotou. Po přistání na Lutonu, který není vybaven choboty, proběhly zase menší zmatky, neboť ani cílové letiště nebylo leteckou společností o nebezpečné zásilce informováno. Místní lady ve slušivých zelených vestičkách situaci zvládly, z letadla nás vyndaly a ujistily, že při zpáteční cestě na nás budou nachystány.

Před lutonským letištěm nás již očekával školní mikrobus s přívěsem a přívětivě chrchlajícím šoférem. Ten se během noční jízdy z Lutonu do Stoku zřejmě pokoušel vymazat časové manko a projížděl spícím anglickým venkovem neuvěřitelným stylem, díky kterému nebylo možné poznat po které straně silnice se to v Anglii vlastně jezdí.

D-Day minus two

Několik z nás se už závodů ve Stoke Mandeville v minulosti zúčastnilo. Nostalgicky jsme vzpomínali na dvacetilůžkové hangáry obývané s nejrůznějšími exotickými výpravami a na společné multitoalety sdílené podobným způsobem. Od té doby se však Guttmannovo sportovní centrum pochlapilo a v nové budově Olympic Lodge nabídlo lepší bydlení ve dvoulůžkových pokojích s vlastním příslušenstvím.

První den pobytu využila většina účastníků v rámci aklimatizace k výletu do Aylesbury. Někteří vyrazili po svých nohou a kolech, jiní využili linku číslo 54. Zbyněk Sýkora s Mírou Šperkem zjistili, že by každý druhý autobus, jezdící na této lince v půlhodinových intervalech, měl být nízkopodlažní. Pro cestu tam to platilo, při návratu už ne. Když na autobusové nádraží v centru města přijížděl jeden nepřístupný doubledecker za druhým, zželelo se místnímu vousatému dispečerovi čtyř nebohých českých vozíčkářů natolik, že pro nás vypravil speciální bus, který nás hodil kam jsme potřebovali.

Pátek před závody pak byl ve znamení finálního tréninku. Od deseti dopoledne do jedenácti patřil stadion Britům, odpoledne byl náš. Všichni jsme jemně poladili formu a nedůvěřivě sledovali vanilkové nebe, jestli náhodou zase nebudeme závodit v mokru.

Competition

Sobotní ráno nás překvapilo hned několikrát. Obloha byla bez mráčku a Fahrenheit na teploměru šplhal zběsile vzhůru. Závody začaly opravdu v čase, ve kterém začít měly. Rozhodčí se striktně drželi ostrovních regulí a před každým pokusem troubili na výstrahu. Poněkud divně si vyložili rok platné pravidlo o umisťování vrhačské konstrukce do kruhu, ale po připomínkách a nakouknutí do knihy uznali, že nohy ve vzduchu opravdu mohou přesahovat do sektoru.

Dvě minuty na přípravu závodníka k soutěži přidělili místo sportovcům dámám v technické četě, které předem údajně trénovaly a byly schopné ukurtovat kozu nejdéle za minutu a půl.

Nejhodnotnější výkony z české výpravy předvedl během obou závodních dnů Pepa Štiak. Ve všech třech disciplínách si vylepšil osobní rekordy, v oštěpu a kouli to znamenalo dokonce národní maxima. Bohužel ani v jedné z disciplín zatím nehodil za hranici A limitu na paralympijské hry v Pekingu.

Jana Fesslová si naopak k diskařskému A limitu v disku splnila ještě oštěp a kouli. Martina Kniezková doplnila oštěp. Miroslav Šperk si vylepšil season best a zvýšil už překonaný diskařský limit a Zbyněk Sýkora si udělal nový osobní rekord v disku v zapamatovatelném tvaru 31,31. Dušan Ščambura si zlepšil oštěpařský osobák a kromě toho zajel i několik závodů na 400 a 800 metrů. Pavel Šibrava svou mezinárodní diskařskou kariéru uzavřel rovnými čtrnácti metry.

Největší pozdvižení okolo modrého monda vyvolal Holanďan Pieter Gruijters, který poslal oštěp za hranici devětatřiceti metrů a vytvořil nový světový rekord.

Míra Šperk a Zbyněk Sýkora, kteří už v neděli nezávodili, využili volno k výletu vlakem do Londýna. Nejvíc se prý pobavili při hledání bezbariérových východů z londýnské podzemky.

Bomb Threat

Guttmannovo sportovní centrum jsme, po společném focení v červené, opouštěli v pondělí v poledne stejným mikrobusem s přívěsem, se stejným řidičem, stejnou sportovní jízdou. Náš driver měl údajně domluvený další kšeft a očividně spěchal aby jej stihl.

Když jsme doklouzali na lutonské letiště vzaly jeho plány za své. Z letiště proudily davy lidí které usměrňovali pořadatelé v barevných vestách. Na dotaz co se děje nám bylo kolemjdoucími sděleno, že se jedná o bombu nebo požár, nikdo nesmí dovnitř a žádná vozidla nemůžou odjet. Po půlhodině čekání a několika falešných vlnách v davu bylo zjištěno, že se jednalo o technickou závadu a Luton začal fungovat normálním způsobem.

Odbavení na přepážce jsme tentokrát zvládli excelentně a po zvýšené bezpečnostní prověrce dychtivě vyrazili ke gejtu 24. Jaké bylo naše překvapení, když ve čtyřiadvacítce bylo místo do Prahy odbavováno letadlo do Malagy. Naše brána prý může být změněna, což bude oznámeno na obrazovkách. Jenže v odletové hale žádné nebyly. Proto když přistálo letadlo Thomsonfly a zarolovalo ke gate č. 22, vydali jsme se tam. Bohužel odsud nás poslali zpátky na 24.

Zdejší letuška biletářka mrkla zkušeným okem z okna a pošeptala nám ať jdeme do dvaadvacítky, že tam je letadlo Thomsonfly. Když jsme oponovali, že nás právě odtamtud vyhnali, zavolala na ústřednu a dozvěděla se, že naše letadlo teprve přistálo a bude přistaveno k bráně č. 20. Vzápětí to důrazně hlásil i tlampač.

Ve dvacítce jsme vzbudili pozdvižení, neboť přes veškeré sliby z minulé středy na nás pozemní personál nachystán nebyl. Gate 20 nebyla vybavena výtahem a místním uniformovaným holkám vrtalo hlavou jakže se vlastně dostaneme dolu na plochu a do letadla.

Nakonec přijuchala nejzkušenejší WAAFka, která věděla že výtah je ve dvaadvacítce, promptně nás svezla na plochu, nechala naložit do zvedací plošiny a postupně napáskovat do letadla. I přes falešný poplach a gejtí rejdy jsme nakonec z Lutonu odletěli s minimálním zpožděním.

Results & Pictures

Pořadatelé nám poslali kompletní výsledky e-mailem. Nové české rekordy a překonané limity budou zveřejněny jako obvykle na stránkách SK Moravia Brno.

Obrázek o tom, jak to při reprezentačním výjezdu do Anglie doopravdy vypadalo si můžete udělat v naší fotogalerii.